Ze života Monny
Jak k nám přišla Monny Naše Monnynka byla neplánovaná, ale rozhodně chtěná. Vždycky jsme toužili mít pejska, stále jsme však nevěděli, jaká rasa by nám vyhovovala. Jednou taťka viděl v knize Rhodéského Ridgebacka a hned hledal na internetu více informací. Líbil se nám oběma, vzhled, povaha a vše ostatní. Snažili jsme se o plemeni dozvědět co nejvíce a těšili se, až si někdy takového pejska pořídíme. Naše tužby se splnily dřív, než jsme očekávali. Rodina nám nadělila pejska jako svatební dar. Přiznávám, že jsme nejdříve váhali, přece jen je to veliká odpovědnost. Když jsme však přijeli do chovatelské stanice a viděli štěňátka, jejich maminku, bylo rozhodnuto. Už zde byly poslední dvě holčičky. Monny byla menší a hravější, taková divoška, hned jsme se do ní zamilovali. Bylo rozhodnuto, domů jsme už jeli tři. Na cvičáku To naše malé, roztomilé klubíčko, už pěkně povyrostlo a dělalo si co chtělo. Nic naplat, muselo do školy, tedy na cvičák. Jisté zkušenosti jsme měli z výcviku pejska rodičů, něco jsme si nastudovali, ale výcvik je nejlepší vidět nebo ještě lépe prožít. V šesti měsících jsme se zapsali do Kynologického klubu a začali řádně s výcvikem. Monny byla hodně hravá, ale do cvičení se jí moc nechtělo. Na cvičáku si našla spoustu kamarádů a ze všeho nejvíc ji bavili společné honičky. Jenže ty nebyly mnohdy povoleny. Byli jsme tu hlavně od toho, abychom se něco naučili! Když začala první hodina, byla naše psí holčička, jak z divokých vajec. Na povely neregovala, na vodíku se škrtila, přivolání bylo nemožné. Vždy běžela ke kamárádům a panička jí nezajímala. Cvičitel upozrňoval na její velký temperament a doporučil před příchodem na cvičák dlouhou procházku, aby při hodině nebyla příliš aktivní a neprovokovala ostatní. Rada se vyplatila. Před hodinou se vždy pořádně vyřádila a brzo se dostavily pozitivní výsledky. V roce a půl jsme absolvovali první zkoušku, která se jmenuje ZOP. Dělali jsme ji jako poslední, protože zrovna hárala, a tak musela čekat až všichni odcvičí. Z nekonečného čekání už byla pěkně znavená. Trochu jsme měli obavy, jak to zvládne, ale nakonec jsme zkoušku úspěšně složili! Fotky z cvičáku si můžete prohlédnout zde. S kynologickým klubem Luka nad Jihlavou se pravidelně každé léto účastníme přehlídky poslušnosti psů na dětském letním táboře. Více fotek si můžete prohlédnout zde. K článku o výchově jistě patří i zmínka o učení hygienických návyků. Už jako štěně byla Monny neskutečně čistotná. Nikdy, ani jako malá se nám doma nepočůrala. Vždy si poslušně dokázala říci, že potřebeje ven. Také se nestalo, aby doma něco rozkousla. Boty, oblečení , ani nic jiného jí nezajímalo. Výjimkou snad byly hračky našich dětí, kterých se vždy a všude povalovalo plno. Protože jí děti brali její hračky, tak si ona občas půjčila ty jejich. Těch případů kdy nějakou hračku rozkousala, však bylo opravdu málo. Monny a děti Když byl Monny jeden rok, pořídili jsme jí sourozence, tedy né psí ale člověčí. Nebudeme přeci troškařit, když už si má zvykat, tak hned na dva nové členy domácnosti. Ano, narodili se nám dvojčátka - Broník a Barunka. A naše smečka byla kompletní. Určitě jsme měli obavy, jak to Monča vezme. Ale byla prostě skvělá. Přiznáváme, že šla trošku stranou, už tady nebyla sama a péče o dva malé drobky byla opravdu náročná. Přesto jsme se snažili, aby se necítila odstrčená a věděla, že je pro nás pořád stejně důležitá. Hlavní peči o ní převzal manžel a i když se říká, že pes má mít jednoho páníčka, respektuje nás oba. Manžel je asi větší autorita, který ji cvičí, trénuje a blbne s ní. Ale zbytek naší smečky s ní tráví celý den. I když bydlíme v domku se zahrádkou, je to byťačka. Miluje společnost a nejraději je s námi doma, ovšem když krásně užívá si venku sluníčka a nutno říct, že i "ticha". S příchodem našich dvojčátek jsme pojem ticho a klid téměř neznali. Bylo to náročné pro všechny zúčastněné, ale Monča to nesla opravdu úžasně. Již od začátku k nim měla neskutečný respekt, nikdy se nestalo, aby se po nich ohnala, nikdy na mě nezavrčela, ani nijak nezaútočila. To platí i u cizích děti, vždy se ke každému chovala maximálně ohleduplně. Pravda, že se jí párkrát podařilo děti nechtěně porazit... Né, že by na ně nějak skočila, ale šlo o situaci, kdy nadšeně vítala svého páníčka a celá rozradostněná zapomněla, že na něj nečeká sama. Toto se dělo hlavně v začátcích, když dvojčata začala chodit a najednou se jí připletli pod nohy. Monny si to brzo uvědomila a začala mít k dětem opravdu velký respekt. Kolikrát se pak stávalo, že ji děti vybízeli k hrám, ale ona s opatrnosti nechtěla. Nechá si toho od nich líbit hodně, přes tahání za ouška, ocas, šáhání na drápky, struky až po sedání na záda apod. Když se jí něco nelíbí, tak se prostě sebere a jde pryč. Ovšem není to tak, že by jí děti každý den nějak otravovali, většinou jí pohladí a povídají si s ní. Nejraději máme všichni společné procházky. Když jsme celá rodinka venku, nadšeně běhá kolem a hlídá si svoji smečku. Fotky s dětmi si můžete prohlédnout ve fotogalerii zde.
Na výstavách
Nikdy jsme neměli ambice v této oblasti, ovšem Monny měla k výstavám všechny předpoklady. Její rodiče byli na výstavách velmi úspěšní, proto by byla velká škoda alespoň to nezkusit. Už jako štěně jsme ji přihlásili do třídy Baby (08/2006) v Žirovnici. Jednalo se o klubovou výstavu a týdenní výcvikový kurz. Ten den počasí moc nepřálo. Ráno hustě pršelo a přes den mrholilo. Čekání bylo pro malou Monny hodně dlouhé. Štěňátek byla veliká konkurence, přesto byla Monny zařazena jako velmi nadějná. Týdenní výcvikový kurz byl pro nás hodně přínosný. Dozvěděli jsme se spoustu důležitých informací o výchově a výcviku. Na jaře 2007 jsme se zúčastnili výstavy v Brně Žebětíně - třída Mladých. Psovod nebyl nějak ve formě a přísný pan rozhodčí nás označil jako velmi dobrá. Ještě ten rok jsme jeli do Jičína - Mezitřída. Zde jsme dostali známku Výborná, což bylo naším hlavním cílem. Na jaře 2008 jsme šli na klubovou výstavu do Brna Žebětína - třída Otevřená. V Žebětíně se nám dařilo jako posledně. Dlouhá absence na výstavách byla znát. Psovodovi bylo vytýkáno špatné předvedení psa. Na příští výstavu jsme se těšili do Jičína, bohužel byla zrušena. Dalších výstav jsme se prozatím nezúčastnili. Věnovali jsme se hlavně výcviku a společným aktivitám.